Homeopatie

Homeopatická poradna Modrý had; Brno – Praha nabízí řešení Vašich potíží pomocí klasické homeopatie. Homeopatie je dle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) celosvětově druhá nejrozšířenější léčebná metoda.

Něco málo z historie…

V pátém století př.n.l. napsal Hippokrates, zvaný „otec lékařství“, že léčit je možno dvěma způsoby – pomocí něčeho „opačného“ nebo pomocí něčeho „podobného“. Jeho post
řehy ohledně léčení podobným ale do lékařské vědy nepronikly a na dalších tisíc let upadly v zapomnění. Po staletí je však využívali lidoví léčitelé na celém světě.

Německý lékař Paracelsus (1493 – 1541) zdůrazňoval důležitost chemických pokusů jako nezbytných předpokladů pro pochopení fyziologických procesů a také jako zdroje léčivých přípravků. Jeho výzkumy byly založeny na pozorování rostlin, živočichů a minerálů. Zabýval se německým lidovým léčitelstvím, založeným na myšlence „podobné léčí podobné“, neboli jed, který vyvolá nějakou nemoc, může tuto nemoc také léčit. Byl proto obviněn, že propaguje vnitřní užívání smrtelných jedů. On však věděl, že velmi malou dávkou je možné vyléčit závažnou nemoc a léky pečlivě dávkoval. Nikdy také nepoužíval více léků současně. Podle jeho představ je podstatou každé bytosti životodárný duch a tělo má přirozenou schopnost obnovovat své síly. Jeho postřehy o léčbě „podobným“ opět zůstaly 200 let nepovšimnuty.

Zakladatelem homeopatie je Samuel Hahnemann (1755 – 1843). Studoval medicínu a chemii na univerzitě v Lipsku, na studia si vydělával překladatelskou činností. V r. 1791 studia dokončil a po té devět let působil jako lékař. Postupně však byl rozčarován bolestivými a neúčinnými metodami té doby (pouštění žilou, používání silných projímadel, jedovaté léky s velmi silnými vedlejšími účinky). Nakonec se rozhodl zanechat lékařské praxe a věnovat se studiu, výzkumu, psaní a překládání. Součástí jedné z překládaných knih byla esej o chinovníku (China). Hahnemann na sobě vyzkoušel malé dávky Chiny a vypozoroval, že se u něj po požití objevují příznaky malárie, tedy symptomy nemoci, která se tímto lékem léčí. Tímto a dalšími pokusy Hahnemann potvrdil platnost Hippokratova díla o léčení „podobným“ a vyjádřil tento princip větou similia similibus curentur, čili podobné bude vyléčeno podobným. Na tomto principu je založen homeopatický zákon, který praví, že pokud látka vyvolá určité reakce u zdravého člověka, může vyléčit nemocného s podobnými příznaky. Jako příklad lze uvést cibuli. Při loupání cibule pálí oči a teče z nosu, což je podobné příznakům rýmy u některých lidí. Lék vyrobený z cibule bude rýmu u lidí s těmito příznaky léčit.

Hahnemann tím však neskončil. Znepokojovalo ho, že ředěné látky, které používal, mají stále ještě vedlejší účinky. Chtěl tyto účinky minimalizovat, ale pokud látku zředil do té míry, že už vedlejší účinek neměla, pozbyla i účinku léčebného. Vyvinul proto nový způsob ředění. Místo, aby látku jen zamíchal, při každém ředění ji energicky protřepal. Tento postup nazval potencováním. Hahnemann dále zjistil, že čím více je lék naředěný a protřepávaný, tím je jeho účinek větší. Díky uvedenému procesu ředění pohlíželi ostatní lékaři na homeopatii s rozhořčením a výsměchem. Nedokázali si totiž vysvětlit a ani přijmout myšlenku, že by jakákoliv látka ve vysokém stupni ředění mohla mít vůbec nějaký účinek. Homeopatie však i přes tuto opozici přežila a velice rychle se rozšířila.

Vitalita člověka

Lidské tělo má jistý mechanizmus udržování rovnováhy, tzv. vitální sílu. Výrazy jako „obranný mechanismus“ nebo „imunitní systém“ jsou jen jiným výrazem pro vitální sílu. Nemoc zaútočí pouze v případě, pokud je tato síla oslabená. Homeopatické léky působí jako katalyzátor, energie léku stimuluje vitální sílu tak, aby se organismus uzdravil sám. Tyto léky nepotlačují obranný mechanismus. Správná homeopatická léčba nejen zmírní symptomy, ale uvede člověka do celkově harmonického stavu. Homeopat vybírá lék tak, aby pokrýval celkový obraz člověka, protože nemocný je celý člověk, ne jenom jeho část. Bere v úvahu příznaky nejen fyzického těla, ale také generálie – tedy to, co se týká člověka celkově (chutě a averze, vztah k teplu apod.), emoční a mentální symptomy. V klasické homeopatii se předepisuje jen jeden lék, protože jen tak je možné účinek přesně vyhodnotit. Tento lék je pak podáván v intervalu, který odpovídá stavu pacienta. U akutních chorob častěji, i několikrát denně, u chronických onemocnění s většími časovými rozestupy, aby měl organismus prostor a čas pro reakci.

Zdroj: M. Castro, Kompletní příručka homeopatické léčby; P. Chappell, Homeopatická samoléčba